THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Plzeňská kapela SAD natočila v loňském roce debutové dvoupísňové demo. Skupina, která vystupuje ve složení Jana Zahradníková - zpěv (dříve INTERITUS, TYCHO DE BRAHE), Vlasta Zahradník - basa (dříve INTERITUS,VELVET ECSTASY), Jirka Sponner - kytara (dříve TYCHO DE BRAHE), David Harvan - bicí (dříve TYCHO DE BRAHE) se sama zaškatulkovává jako Nu-Rock. Pod tímto zařazením mě hned napadá, že se kapela jakkoliv distancuje od staršího pojetí rockové popřípadě big beatové hudby. Jak toto tvrzení naplňuje jejich prvotina se Vám teď budu snažit přiblížit.
Nahrávka se nese spíše v mírnějším ambientně popovém tempu, což je paradoxem, protože jestliže je někdo v kapele na koncertech posilou, pak rozhodně kytarista Jirka Sponner. Zde je bohužel v obou skladbách hodně upozaděn a naopak jsou zde použity různé keyboardové zvuky a podkreslení. Celé mi to přijde příliš uhlazené, bezpečné, nikam nevybočující, jakoby normalizované Evropskou unií. Představte si kdyby ve finské kapele HIM zpívala žena a jejich hudba dostala díky podkresu keyboardů a utišení kytar ještě mnohem mírnější tón. Janin zpěv je pevnější spíše ve vygradovanějších pasážích refrénů obou skladeb nežli v téměř odříkávaných slokách, které se objevují v první skladbě „Out Of The Blue“, jejíž začátek považuji za vůbec nejslabší chvíli nahrávky. Její kvality se však dostaví s lehce vypjatým refrénem. Druhá skladba „Naive“ je mírnější, pomalejší, více atmosférická, náladová. Evokuuje mi trochu tvorbu holandských THE GATHERING na konci minulého století a líbí se mi z obou skladeb víc.
Závěrem bych chtěl dodat, že se nejedná o nějak převratnou nahrávku, ani moc dobrou, ani špatnou. Zkrátka takovou normální, banální, nepřekvapující. Jako když v nočním podniku klavírista preluduje a partneři oddávající se nerušené konverzaci nad skleničkou vína si nevšímají jeho snažení. A tak si marně lámu hlavu koho z klubových návštěvníků tohle může dostat? Jelikož se jedná o demo dám přesnej průměr tedy 5, v případě regulerní desky bych byl přísnější.
Nejedná se o převratnou nahrávku, dvoupísňový singl není ani moc dobrý, ale ani špatný. Zkátka takový normální...
5 / 10
Jana Zahradníková
- zpěv
Vlasta Zahradník
- basa
Jirka Sponner
- kytara
David Harvan
- bicí
1. Out Of The Blue
2. Naive
Singl (2003)
Plzeňský SAD je dobře nastartovaná kometka, mající za sebou již pěknou řádku koncertů a zkušeností. Jejich tvorbu bych specifikoval jako moderně pojatý rock s prvky popu. Na skupinu, která funguje teprve krátkou dobu je skupina poměrně dosti plodná a je vidět a slyšet, že nejsou v oboru žádnými začátečníky. <br>
Jejich demo pro rok 2003 obsahuje dvě skladby „Out Of The Blue“ a „Naive“. Asi největší slabinou je značně potlačená kytara, díky níž skladby nabírají značně popíkatou vodu. Co mi trochu nesedí je raperská deklamace od jinak výborné zpěvačky Jany. Obě písničky jsou příjemné na poslech, nic nezatahá za uši. Do pozice českých DIE HAPPY, nebo GUANO APES, kam se SAD snaží dostat, jim chybí dynamičtější a provokativnější rytmika, nápaditější basové linky, sem tam rychlejší tempa.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.